Představuji Vám první díl mé povídky....
Já?Ví o mě vůbec někdo 1.díl
Tak to už opravdu není možné.To,že mě mamka nepustila na koncert Tokio Hotel to bych ještě pochopila,ale to,že nemůžu ani na školní výlet to už je i na mne moc.Někdy přemýšlím,kdy že zrušili otroctví.Najdu nějakou listinu a mamce to dosvědčím.Oni se to snad ve škole neučili? "Aneto ihned si pojď uklidit pokoj.Potom se div,že tě nikam nechci pustit"...."Njn.Už pádím.A vyčištit botečky by si její exelence nepřála?" "Nebuď drzá.Jestli jsi nechtěla jít dnes ven tak to je dobře.Stejně nikam nemužeš.A nesnaž se mě přemluvit.Buď ráda,že to neslyšel táta." Se slzami v očích vyběhnu ven.Už je mi to jedno.Prostě uteču.Bez ničeho jen tak.Nikdo mě stejně nebude postrádat.Je mi to už vše jedno.
Vydám se nějako ulicí.Sama se divím,že jsem došla až sem.Nevím kde jsem,nevím co jsem.Ideální situace.Vlastně jsem takových situací prožila už mnoho.Všechna ta trápení a přemýšlení.Kde jsou teď ty máminy rady."Pomáhej druhým,oni potom pomůžou tobe".Kde jsou "ti druzí teď"?Rodina?Ha kvůli té jsem odešla z domova.Kamarádi?Neznám skoro ani význam toho slova natož tak abych nějaké měla.Vlastně už v dětství si na mě děti ukazovaly.Vždycky říkaly,že jsem divná?A teď?Teď je mi 16 a studuji na gymnáziu.Ve třídě je nás 25 a nikdy jsem tam nenašla někoho,za kým bych v podobné situaci šla.Třeba jen pro radu.Oni by si o mě teda ani naopřeli kolo.Často jsem to slýchala.A přitom jsem celkem hezká.Sama bych to o sobě netvrdila,ale kluci to říkají.Možná proto se se mnou ty nány z naší školy nebaví.A nej kamarádka?Jejda co to je?Sama nevím a asi ani nikdy vědět nebudu.....
Jdu dál černou ulicí a najednou dojdu k náměstí....